Skloubit život a umění může být někdy dost složité. Můžete prožívat například pohled na nádherné horské hřebeny nebo třeba západ slunce nad vinicí, ale jak danou chvílí zhmotnit například do obrazu, je těžké povědět. Vyfotit danou situaci, nebo ji třeba nakreslit, smrdí prvoplánovým kýčem, navíc byste při této práci museli ze své mysli odfiltrovat, že vám při výstupu do hor stékají čůrky studeného potu po tváři, máte hlad a do krve odřenou nohu, nebo že vás při posezení u viničných keřů žerou hordy komárů a spáleniny od horkého dne právě potíráte bílým jogurtem. I ty nejkrásnější zážitky mají větší či menší odvrácenou stranu a balanc mezi lží a kýčem a pravdou a ryzostí se hledá těžko.
Stejné je to i s malým dítětem. To vaše je pochopitelně to nejkrásnější, máte radost z každého dne a pohledu na něj, opěvujete každý bobeček, zoubeček, krůčíček či větičičku, ale co s tím? Kreslit ani fotit se to skoro nedá, ubránit se nasládlému nádechu je skoro nadlidský (nadrodičovský) výkon. Navíc každý ten bobeček taky pěkně smrdí, zoubeček vás nenechá vyspat a z krůčíčku je tak leda boule.
Parádním médiem pro tyto situace je ale komiks. Může být dost osobitý, ale přitom dost obecný, drsný i laskavý, pravdivý, ale taky úplně vymyšlený. Kterou z těchto poloh najdete v jednotlivých „políčcích“ a „bublinách“ Martiny Pastorekové si můžete jen domyslet. Jsou tam určitě všechny, to si buďte jisti. A nebojte se, svého syna miluje…